Kapkami deště míchaný 5

25. července 2011 v 23:11 | Narushi |  Kapkami deště míchaný
Pátá kapitola.



"Inuzuko."

Co to děláš! Nenávidíš ho! V hlavě mu poplašeně blikala různá varování a býval by je i poslechl, kdyby se nesetkal s Shinovým pohledem, který všechny jeho přebytečné myšlenky zahnal. Hleděl do těch temných očí a nechával se unést polibkem tak povznášejícím, že nebýt těch velkých rukou, držících ho za boky, asi by létal. I přes všechny protesty jeho rozumu se na Aburameho nalepil a jedním pohybem hbitých prstů rozepnul jeho kalhoty. Ušklíbl se, jakmile zjistil, že ani Shinovo tělo není z kamene a patřičně na doteky reaguje. Chytil jeho chloubu do ruky a na okamžik se zarazil, vzhlédnul, ale jeho pohled byl brzy opět naveden jinam, dolů. Pomalu, jako ve snu, se skláněl až nakonec poklekl a ocitl se před jeho chloubou osobně z očí do očí. Váhal, nechtělo se mu, ale Shinova ruka byla silnější, přesnější. Navedl jeho hlavu blíž, přitlačil, aby chlapec pod ním poslechl. Nemluvil, shlížel na něj dolů a jemně přivíral oči, ale to nemohlo být vidět.
Kiba vystrčil jazyk a zkusmo jím přejel po špičce nepřítelova penisu. Reakce byla tichá, ale přesto pozitivní, a tak se tedy Inuzuka naklonil a přejel jazykem až po kořen a zase zpět ke špičce, kterou obkroužil. Posléze se odhodlal a obemknul ho svými rty, počínaje zpracovávat celou jeho délku v pravidelném intervalu. Shino zaklonil hlavu a stisk na Kibově hlavě povolil natolik, až se zdálo, že jeho vlasy laská. Pootevřel rty a nechal je mluvit, nechal mluvit své pocity a svou touhu.
"A-ah... ano, Ki-kibo.." mezi rty mu zavibrovalo Kibovo jméno tak lehce, až se tomu nedalo uvěřit. Náhlý pocit potřeby vyvrcholil v jeho slabinách a tak si tam volnou rukou zajel, aby si odlehčil od potřeby, ale Shinova ruka se bolestivě dotkla jeho ramene a donutila Kibu povstát. Sjel jí až mezi jeho nohy a vytáhl jeho dlaň ven.
"Máš pravdu, není čas."
Uchechtnutí, pomalý pohyb ruky nahoru, sejmutí brýlí. Rozepnutí mikiny a sklonění se k objektu touhy, polibek něžný. Laskavé ruce putující po holé, modřinami poseté kůži. Steny a rozpálená těla. Chtíč a dravost oproti jasné jemnosti, nemravnost. Ruce na hýždích, opřen o lavici, nohy roztažené, on mezi nimi. Horký dech na krku a uspokojující jazyk.
Uvědomění. Odtažení. Konec.

"Inuzuko..."
"Ne!"
Odstrčení, znovu pocit obyčejné laciné děvky. Zapínání košile, bolest v očích, vrčení. Jeho hlas plný prosby, křik, dusot masivních bot. Chycení za rukáv, vyškubnutí, ohlédnutí. Zakroucení hlavou, odvrácení, útěk. A ticho.
Běžel již prázdnou školní chodbou, namáhavě dýchal a ve slabinách ho nepříjemně bolelo. V očích ho pálily hořké slzy sebepohrdání, tvář měl zkroucenou do zoufalé grimasy. Nevnímal ticho, které se mu tlačilo do uší a jen proběhl chodbou k hlavním dveřím budovy. Ihned na to však litoval, že vyběhl tak spoře oděn, neb se mu nadcházející zima zavrtala pod kůži a roztřásla jeho celé tělo. Zastavil se za dveřmi a zavřel oči, ruce si přitiskl k hrudníku a promnul si je. Zhluboka se nadechl a býval by se i rozešel, ale to už ho ta známá ruka držela za rameno a jemně otáčela k sobě. Přivřel víčka víc k sobě a trhaně se nadechl.
"Nech už ...." ale Kibova slova byla přerušena krátkým políbením. Konečně otevřel oči a nemě se zastavil pohledem na Shinových brýlích.
"Tohle sis tam nechal..." zamumlal Aburame, hodil mu batoh a prošel kolem něj, mířeje dolů po schodech.
"Aburame!" Zakřičel za ním a ihned toho litoval, ale jeho zdravý rozum si vzal očividně dovolenou.
Přešlápl na místě a hodil po něm štěněcí pohled, sic k němu cítil stále nenávist i hořkost vůči tomu, co mu udělal, nedokázal se držet dál. Nedokázal se jen tak odpoutat od těch uhelně černých očí, od té noci samotné. Sestoupil první dva schody a zastavil se, naklonil hlavu ke straně, vydechl a znovu se pohnul vpřed. Znovu sestoupil, očima přitom propaloval mladého Aburameho, který stál pod schody a čekal. Kiba došel až na poslední schod a pohlédl Shinovi zpříma do očí, zvedl ruce a položil je váhavě na jeho ramena, naklonil hlavu a čelem se zlehka dotkl toho jeho, zavřel oči.
"Inuzuko..."
"Drž pro jednou hubu, Aburame." zašeptal zdánlivě klidně Kiba a tlumeně se uchechtl, než si ukradl jeho rty v pomalém, sžíravém polibku. Ačkoliv si to v duchu zakazoval, cítil, že jeho tužby žádají o pozornost, žádají Shina. I přes to, že byl jeho nepřítel, že to byl kretén, že ho znásilnil a naprosto okatě využíval k sexuálním hrátkám, i přesto Kiba propadl jeho černému pohledu plnému tajemna. Ani on sám netušil, čím to je, ale věděl, že už to nikdy nebude stejné. Nenáviděl sám sebe za to, že ho poslouchal, že po něm toužil a že mu vycházel s každým dalším pohybem a polibkem vstříc. Nenáviděl jeho, že mu zmátl hlavu, že ho tak ponížil a udělal z něj děvku. Ale i tak nedokázal odolat a znovu žádal ta vlhá ústa o polibek, znovu žádal o pozoronst, o doteky, protože věděl, že i když bude děvka, bude se mu to kurevsky líbit. Bojoval sám se sebou a doufal, že nakonec vyhraje ta rozumnější část jeho rozpolceného já, ale prozatím to bylo naopak. Jeho podivínské chování Shinovi očividně nevadilo, neb jej znovu přijal a polibek mu oplácel se stejnou vášnivostí jako on mu dával.
"Kreténe!" Ulevil si Kiba, jakmile se od nepřítele odtáhl, ten mu věnoval jeden kyselý úšklebek.
"Ano?"
"Sračkoidní suchoprde!"
"Mmm.."
"Čů-" poslední nadávka se ztratila kdesi na půlce cesty ven z úst a Kibův jazyk byl napaden tím Shinovým. Zprvu překvapený Kiba nebojoval, ale posléze se již položil do své bitky a pro větší efekt zavřel oči.
"Tak, teď bys měl držet hubu ty, Štěně." řekl Shino a chytil Kibu za košili, bez dalších otázek se otočil a vedl ho dlouhou alejí již dávno umřelých jabloní. První známky zimy se snášely v podobě mrazivých vloček k zemi, zatímco tráva již dávno pozbyla své svěží barvy a chřadla v podzimních sychravých dnech.
"Kam...?"
"Mlč a uvidíš." Zněla jen slova jeho boha, třas v těle téměř nevímal a jako malý chlapec se pevně držel Shinovy ruky, která ho bez váhání vedla do neznáma.
Nebál se, i přestože by měl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paní archivová paní archivová | Web | 26. července 2011 v 0:55 | Reagovat

"Sračkoidní suchoprde!"
"Mmm.."
"Čů-" poslední nadávka se ztratila kdesi na půlce cesty ven z úst a Kibův jazyk byl napaden tím Shinovým. Zprvu překvapený Kiba nebojoval, ale posléze se již položil do své bitky a pro větší efekt zavřel oči.
"Tak, teď bys měl držet hubu ty, Štěně."
PFFFFFT, hahaha, nejepesnější kus s naší oblíbenou nadávkou a mým dokonalým Shinem, který to zase rozsekl. Ach, ach, tahle povídka je přesně pro mou duši (což je skvělé, vzhledem k tomu, že je pro mě - ano, musím to tu znovu napsat a všem to vecpat). :) Zbožňuju Kibu jako oddané, nenávistné, bouřící se (a přesto) štěně. Líbí se mi, jak popisuješ jeho pocity, zmatenost, rozbouřenost (až vzbouřenost). Pasáž s jabloněmi se mě nějak podivně dotkla, takovým dobrým, morbidně-nostalgickým způsobem. Huh :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama