Kapkami deště míchaný 6

26. července 2011 v 19:28 | Narushi |  Kapkami deště míchaný
Kapitola šestá a poslední.

Nebál se, i přestože by měl. Procházel se po zmrzlé trávě, jež jemně křupala pod jeho kroky. Pohledem propaloval Shinův týl a mračil se na něj, šklebil, usmíval a dělal grimasy. Město dávno zmizelo za jejich zády a nyní je obklopovala spící krajina.
Kiba brzy vycítil podivný pocit nebezpečí a několika dalších očí, jež je sledují. Začal se nervózně otáčet a Shinovu ruku držel čím dál tím pevněji.
"Chceš mi ji zlomit?" Zeptal se Aburame klidným tónem, jakoby tu bolest ani necítil, mírně se otočil za mladým Inuzukou a zamračil se.
"Někdo tu s námi je." Oznámil Kiba s jistým podtónem strachu, hlasivky se mu zachvěly. Jeho nepřítel se otočil znovu dopředu a pokračoval dál lesní cestou.
"Já vím." Dodal po chvíli, jeho hlas zněl ještě temněji než obvykle, hluboce a přesto tiše. Roznesl se po ponuře vyhlížejícím lese a odrazil se od holých stromů.
"Abu-" Nestačil ani dopovědět, neb se mu před očima zaleskla stříbřitá čepel vysouvacího nože. Shino stál naproti němu a temně se šklebil, pohled schovaný za brýlemi nepříjemně pálil.
"Buď hodný a přežiješ, štěně." tlumeně se uchechtl a bez dalších slov se na Kibu vrhl. Povalil ho do měkkého zlatavého listí na zemi a obkročmo si na něj sedl. Pevně jej chytil a sklonil se k jeho rtům, brýle mu mezitím sklouzly dolů a odhalily tak jeho uhlově černé oči plné nenávisti, lásky, bolesti, štěstí, plné čehosi, co nutilo Kibu být vzrušený a zárvoveň třást se nevysloveným strachem. Zaťal zuby a zavřel pevně oči, doufal, že se mu nic zlého nestane, ale mýlil se. Špička nože zajela do měkké kůže na Kibových tvářích a pomalu se vrývala do masa, Shinovy tahy přitom byly přesné a rovné. Sjel nožem dolů, posléze znovu vzhůru a čáry spojil v pěkném pravidelném trojúhelníku. Chystal se mu danou část úplně skalpovat.
Jakmile se do Kiby zaryla špička nože a bez váhání se rozpohybovala jeho jemnou kůží, rozšířil oči v němém úžasu a zděšení zároveň. Automaticky se vzepřel a začal kopat nohama. Zkřivil tvář do bolestné grimasy a do očí se mu vetřeley slzy tak známé bolesti. Zaječel jako štěně, jemuž je ubližováno. Nebyl schopen normálního slova, jen se pod tím horkým, příjemně těžkým tělem zmítal a snažil se utéct, marně. Nůž už mířil na druhu část jeho draconenné tváře. Přes slzy už neviděl, přes bolest necítil a jediné, co chtěl, bylo zabít toho parchanta nad sebou. Jeho rozšířené oči již dávno pozbyly té nádhery, kterou pokaždé skrývaly. Nyní to byly oči ďábla, oči někoho neživého.
Znovu se opakoval rituál, znovu nůž zajel do kůže a znovu počal skalpovat Kibovu vář. Křik se nesl mrtvým lesem a listí kolem zmítající se dvojce létalo v podivných obrazcích. Bylo to silnější, než obyčejná nenávist. Byl to strach, ten strach, který nutí lidi zabíjet, který nemyslí a který křičí do světa. Stejně jako teď Kiba. Slzy se mu smíchaly s železitě páchnoucí krví, pálily v očích i na tvářích. Inuzuka se nikdy necítil tak prázdný, tak zkažený, tak ponížený, tak využitý. Nikdy se necítil tak zrazený. Pomalu otevřel oči a zahleděl se do temnoty nad sebou, mělce dýchal, neb jeho hlas ztratil na hlasitosti z onoho nedávného křiku. Cítil, jak je líbán. Cítil, jak je v zimě svlékán. Jak je milován. Laskán. Ano, skutečně, to, co jej laskalo nebyla ta zrůda nad ním, která ho tak pošpinila. Byl to milý Shino, ten, který se o Kibu staral a jemně jej opečovával. Cítil polibky na svých krví smáčených rtech, vnímal Shinovy ruce po svém nahém, zimou ztuhlém těle. Ale nevnímal sám sebe, nedokázal se zvednout, nedokázal reagovat, jen tam tak ležel a klepal se, nezáleženo už na ničem, už nic nemělo cenu. Zavřel oči a nechal pachatele, aby jej ošukal, protože kvůli tomu tu přece byl, že? Kvůli tomu žil, to byl jeho účel. Děvka. Nic víc nic míň. Jen bezcenná existence, jehož jediným povoláním v životě bylo kurvit se. Milovat nenáviděnou osobu a nechat se jím zničit.
Nechal si svléknout kalhoty, pomalu, líbivě. Bez jediného protestu roztáhl nohy a nechal Shina, ať laská jeho přirození. Tělo reagovalo na jeho doteky, tělo cítilo ten chtíč, jen Kibova mysl byla zamčená, zničená, na cucky. Zvedl pánev a vyšel mu pohybem boků vstříc, zakňučel v náhlém návalu vzrušení, ačkoliv vše bylo automatické. Shino byl jemný, cílený, přesný. Sklonil se ke Kibovým bradavkám a něžně je opečovával jak svými rty, tak prsty. Vytvořil vlhkou cestičku až ke krku, ke slízl pramínek krve a dostal se k jeho pootevřeným rtům. Bez sebemenších potíží vklouznul do jeho útrob a spojil je sladkým, byť jemně železitým polibkem.
Pohnul boky vpřed a posléze se v Kibovi jemně rozpohyboval, téměř až nadpozemsky pomalu. Jakoby všechna zloba, zášť, nenávist a temnota zmizela ze Shinova srdce s oním okamžikem, kdy se Kibovi vryl do paměti i do kůže. Nalehl opatrně na něj, aby ho svým tělem zahřál a dál pomalu přirážel, dýchaje mu na krk, který co chvíli poséval omlouvajícími se polibky.
Steny obou mužů se slily v jeden a podzimní večer je zahalil v plášť šera, okolní ticho bylo narušováno jen jimi a slabým, ledovým vánkem.
Krev líně stékala po tvářích, přes krk a odkapávala do zlatavě zbarveného listí pod ním, slzy telky snad již z principu, ale jejich proud se nezastavil. Prázdné oči hleděly do potemnělého oblačného nebe a z úst mu samovolně vycházely steny, které žádaly o víc, jako neřízené střely dokazovaly zbytky touhy a popoháněly jeho partnera k většímu výkonu. Z hustých šedých mračen se začay snášet kapky deště se sněhem a dopadaly na Kibovu zničenou tvář. Smíchaly se společně s jeho slzami a krví a omyly jeho tvář. S posledních sil zvedl ruce a jen se jimi dotkl Shinových ramen, než je znovu svěsil, zavřel oči a pousmál se, mírně se propjal a přirazil, tělo jednalo za něj. Jeho nepřítel to vzal jako výzvu, jako prosbu o víc a zrychlil, sklonil hlavu a položil jí štěněti na hruď. Dlouho se jejich pohyby nezměnily, dlouho bylo slyšet jen tiché kňučení a táhlé steny. Dlouho byli spojeni, než jejich konání proťaly dva výkřiky slasti do noci.
Přírazy, i přes zimu zpoceni, slast, bolest. Láska, nenávist, porozumnění. Tiché kňučení ublíženého štěněte. Krátké polibky říkající "Promiň" ... Krev na těle, kapkami deště míchaná. Příjemně vítaná zima. Sníh. On. Zhroucený, potrestaný, kapkami deště míchaný.
Děvka, stvůra, sex. Děs tma a neobyčejné ticho. Pocit prázdna, hořké slzy v očích. Hlava na jeho hrudi. Jemně se třesoucí těla. Obě. Nehty zaryté do ramen, kroucení hlavou, uvědomění.
Pláč. Pláč nepřítele na jeho hrudi. Nenávist a spousta zášti vůči němu. Hloupost, naivita, blaženost.
Krev smíchaná s deštěm, míchaný... Obyčejný, nepotřebný, využitý. Jako ta kurva.
Jeho hlava stále spočívala na hrudi mladšího muže, z očí mu tekly slzy a pošpinily tak nahou hruď Inuzukovu. Do světa zhýralého narodilo se monstrum schované pod rouškou a za blyštivými brýlemi. Monstrum, které si přálo žít normálně, ale jeho psychika mu to nedovolovala. Ležel na tom zničeném těle dlouho, až moc na to, aby si sám uvědomil, jak je to nepatřičné, ale Kiba už neměl sílu na to, aby jakkoliv odporoval, jen nehybně ležel a nechal se smáčet slzami hořkosti a ledovým deštěm. Okolní krajina jim dovolila pociťovat bezdaněj a nechala je v tichosti užírat se nad svými chybami. Křečovitě objímal svou malou děvku a tiše, až neslyšně odříkával omluvy, prosby, žádosti. Nebyl vyslyšen, neb z Kibových úst nevyšla ani hláska. Býval by byl cokoliv řekl, ale pro něj už nebylo co. Věděl, že to přijde znovu, že znovu pocítí slast, ale i bolest a že dobrovolně půjde roztříštit své poslední síly. Byla to přitažlivost, chemie nebo snad osud, že zrovna pro někoho takového býval tak dobrovolně děvkou? Kladl si mnoho otázek, ale většina z nich se vypařila s každým dalším výdechem do tmy v podobně mlhového obláčku. Začínal si zvykat, ach ano, ba dokonce to nakonec i žádal. Ale přes to všechno, pocit, který v sobě dusil byl tak silný a tak bolestný, že se nedokázal srovnávat s bolestí způsobenou Shinem. Namáhavě zvedl hlavu a pousmál se jeho směrem, ačkoliv to Aburame neviděl, Kiba si byl jistý, že zrovna teď došli ke společnému souznění. Hlavu znovu položil do mrtvých listů pod sebou a zavřel oči.
"Chci spát." Zašeptal a během několika minut se již nechával ukolébávat v Shinově náručí. Zaschlá a napůl smytá krev se ztrácela v jasné, červené ráně na tvářích. Jemný houpavý pohyb a uklidňující šustění listů pod jeho nohama, byl v pekle, který sám ve své duši nazýval rájem. Byl bezcenná a laciná čubka, ale i přesto věděl, že bude se Shinem svázán. Uvědomoval si, že tady to nekončí, ani sám o to nestál, toužil po něm.
"Zůstaň se mnou.."
Ukolébán ke spánku, už Kiba neslyšel Shinova poslední slova. Slova věčného klidu a nehynoucí lásky, věrnosti. Byli spojeni mnohem víc, než si kdokoliv mohl kdy myslet.
When you feel you've lost it all. When you don't know who's your friend or foe, you wonder why you're so alone.
Worry ends when faith begins. Don't be sad by what you see, It's true life has it's miseries, but one thing's always worked for me. Worry ends when faith begins.
If you're weak it's not a crime, don't you know it's blessing in disguise. To know who's honest and who spread lies.
Worry ends when faith begins

"Jsi kapkami deště míchaný, nádherný, Kibo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paní archivová paní archivová | Web | 26. července 2011 v 19:43 | Reagovat

...nedýchám.
Poslouchala jsem u toho Vivaldiho Jaro, a když přešlo do té méně hravé části, začala přesně Shinova šílená scéna (nádherně a nenávistně zbožňuju a děsím se toho, co Kibovi provedl s tvářemi: božský nápad v hrůzném provedení) a hudba s písmem se nehezky, perfektně a ohavně doplňovaly. Zbožňuju ten nápad ne úplně čisté a jasné lásky, ne naprosto normální a nekompromisní zloby. Je to - celé míchané jako název. Děkuju ti, žes to pro mě napsala. Děkuju ti vážně moc. Přestože se děsím Shina jako labilního násilníka, tak nějak mě to i.. úh.. ne přímo vzrušovalo, jak to říct.. poutalo. Jop. A Kibísek.. byl zkrátka Kibísek. Shinův. Mám vlastní ShiboKiba povídku. YATAAA! :)

2 Narushi Narushi | Web | 26. července 2011 v 19:57 | Reagovat

Vyřezal mu do tváří trojúhelníky.. ty jeho..:D Em.. moc ti děkuju :-* Jinak já to psala kupodivu hrozně ráda a nechtělo se mi to končit, ale přišlo by mi to dál pak už o ničem a tak, neměla jsem c dál psát, tak jsem to nechala tak. :) Děkuju!

3 Pajikas Pajikas | Web | 27. července 2011 v 22:22 | Reagovat

byl v pekle, které ve své duši nazýval rájem.
Tohle, tohle je geniální věta.
Tohle je tak realistický. Tak epesní.
Ta poslední kapitola byla tak zmatená, celý to bylo zmatený, smíchaný.
Bylo to hezký.
Bylo to pro Miu a psala si to ty!
takže, dokončená kapitolovka. Sjupr hjumn. :D
kongratulejšn zlato! :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama