Kde jsi ty? Kde jsem já?

30. srpna 2011 v 15:20 | Narushi |  Originální tvorba
Ona ví.


"Možná jsem byla jen hloupé malé dítě, které si přálo víc. Přála jsem si dosáhnout hvězd na nebi. Obdivovala jsem přírodu a milovala zvěř. Chtěla být vílou. Ale nakonec se všechny moje pocity, nápady i kruté pravdy slily v jedno a moje mysl odmítala přijmout náhlou změnu, to ponížení z vlastní hlouposti.. Nedůvěra je beznaděj, děsila jsem se toho dne, kdy se ke mně svět otočí zády a děsila jsem se toho dne, kdy se já otočím zády ke světu. Samota je nevyhnutelná součást našeho života, ale něco tak nesnesitelného je těžké přežít. Ani slzy, které se kutálí z mých modrých očí, nedokážou utlumit bolest, pachuť zrady a neuvěřitelnou jámu mezi námi. Mám strach, že i teď je to jiné, přestože píšu v kuse, píšu to, co mi přichází na mysl a sama nepřemýšlím nad tím, jak se slova jedno po druhém formulují. Pálí mě představa, že to, co pláči, jsou jen ubohé výmluvy, jen ubohá slova, která nedávají smysl nebo nejsou vyslyšena. K neuvěření. Jsem tak hloupá!"

Pocit zrady a naprosté bezcennosti prostupoval tělem mladé ženy. Seděla shoulená v rohu s rukama krvavýma. Poslední zbytky vzpomínek na chvíle, kdy zběsile tloukla sebe samu se rozplynuly s nočním tichem. Litovala každičkého slova, které napsala jinak. Litovala každé chvíle, kterou promarnila něčím, co nepatřilo jí. Trhala si vlasy kvůli zjištění, že celá její snaha padla za vlast. Že nakonec byla zase ona ta, která zklamala a to bolelo. Krčila se v temnotě, užírala se vlastní neschopností a nechávala svou mysl pomalounku, ale určitě, chátrat. Umírala. Ačkoliv jí srdce zběsile bušilo a jasná červeň její krve dávala jasně najevo její živost, uvnitř byla mrtvá. Němě křičela do prázdné místnosti, trhala si kůži na kloubech a zaháněla samotu sebeubližováním.

"Tak kde je to stejné? Kde dělám chybu, kde nejsem obsažená já? Ta, která roky trpěla, která roky dřela a snášela všemožné kopance do prdele?! Tolikrát jsem si sáhla na to krásně černé, tmavé dno. Tolikrát jsem se válela ve vlastních slzách a jen prosila, aby už všechno zlé skončilo. Tolikrát jsem si hlavou promítala krásné i smutné chvíle a tolikrát jsem se bila za svá práva i za práva ostatních. Tolikrát jsem se nechala ve slovech unést svými pocity, tak kde v tomhle nejsem? Kde není ta má osobnost, která by z toho měla dýchat? Proč pořád cítím, že jsem tak vzdálená? Vždyť já tu jsem, sedím tu a prsty mi zběsile kmitají po klávesnici, zběsile píší slova, která mi proudí hlavou. Ubírají mě dál a dál a přesto mám pocit, že nejsou moje. Ale kde? Kde nejsou moje? Kde nejsem já? Kdo jsem já? Ach.. Jsem jen další přetvářka. Však já tady nejsem, neexistuju a jenom ničím sny ostatních, ale kde jsem?! Však celé tohle je psáno během pěti ubohých minut, celé tohle je moje snaha, moje slova a moje srdce, které hoří, brečí, řve! Já jsem přece tady, tak se na mě dívej!"

Byla tam. Stála naproti vymlácenému oknu, střepy skla se jí zarývaly do kůže. A to byl jediný důkaz, který mohl říct "Tys to rozbila" ... Ano, byla tam, s hlavou vztyčenou, přestože sama sebevědomá nebyla. Její bolest byla hmatatelná, silná a neustávající. Slzy jemně zářily ve světle pouličních lamp a hlasité radovánky nočního města přehlušovaly její tiché vzlyky. Kde byla? Na okně, stála a nechávala se ovávat ledovým podzimním vánkem. Vlasy se jí lehce vzpouzely pod oním náporem větru, přičemž ona sama zavírala ublížené oči, aby nebyla prozrazena těm dole, co čekali na její pád. Autům, chodníku, štěrku. To vše ji brzy mělo uvítat.

"Tak stojím zde, na okně a sama doufám, že tohle jsem jen a jen já. Nikdo jiný, můj boj a moje slova. Moje osobní láska i nenávist, moje beznaděj. Nechávám odplout zbytečné papíry, které nepatří mně, nechávám se unést svými vlastnáími pocity i slovy. Protože tohle jsem já, i když se to možná nezdá. Jsem tu, u tebe, u nás, a přesto mizím v mlhavé dáli. Proč? Protože moje osobnost je roztříštěná, zničená, ačkoliv vím, že brzy bude znovu zcelená. Znovu najdu tu vnitřní sílu, znovu to budu já. Tak jak teď.. Teď tu sedím a píšu, teď jsem to já. Bez masky, beze zbroje. Jen já, obnažená, zahanbená, umírám. To je vše, tak si mě vezmi."

Zkřehlá chodidla už více neudržela její váhu, kolena se podlomila a tělo pomalu zhouplo z okeního parapetu. Čelem k nebesům, krvavou rukou žádala hvězdy o odpuštění. Usmívala se, přestože věděla, že setkání s chodníkem bude její poslední. Byla to ona, bez jediné masky nebo brnění, nechránila se, neboť věděla, že umírá. Odporný zvuk byl ten, který zazněl, když její tělo neeticky dopadlo na tvrdou zem. Pár zděšených výkřiků se spojilo s troubením aut a všemožným městským ruchem. Krev, která vytékala z jejích rukou, již zaplavila celý chodník, zbarvila ho do ruda. A zhyzděná tvář její se stále usmívala.

"Tak kde jsi ty? Kde jsem já?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 4. září 2011 v 20:36 | Reagovat

Hm... Mě se to nelíbí. Asi to má bejt depresivní, že jo? No... Jestli to má bejt depresivní, tak mi tam nesedí ty rádoby vtipné dodatky. Jsem z toho zmatená. Přijde mi, že autor má ze sebevraždy srandu a to se mi nelíbí a je to divné. Mimoto písmo se bije s pozadím a blbě se to čte... No...a ani ten příběh nechápu, asi jsem prošvihla nějaké souvislosti.

2 Narushi Narushi | Web | 5. září 2011 v 21:12 | Reagovat

Je hezké, že sis to přečetla a dala komentář, díky. Je to určené jisté osobě a ta by to měla pochopit, je to psané právě kvůli ní takhle, takže docela chápu, že se ti to nelíbí a nerozumíš tomu. Každopádně si cením tvého názoru ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama